Jednotná novinářská organizace začala vznikat už v květnu roku 1945. O rok později, 17. března 1946 ustavila valná hromada Svaz českých novinářů (SČN) v čele s předsedou Otakarem Wünschem. Být členem svazu bylo podmínkou pro vykonávání žurnalistické profese.
Valná hromada SČN se sešla v Praze v Penzijním ústavu. Shromáždění bylo zásadní, protože se vedení organizace poprvé setkalo s řadovými členy a na programu bylo zvolit orgány organizace. Svaz také bojoval o to, aby získal výsadní postavení veřejnoprávní korporace. Seznam pozvaných osobností dokládal důležitost akce, ale ne všichni pozvání přijali. Odmítl například předseda vlády Klement Gottwald a primátor města Prahy Petr Zenkl. Za politické strany se dostavili ministr informací Václav Kopecký, ministr průmyslu Bohumil Laušman a ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka. Za Revoluční odborové hnutí jakožto nejmocnější veřejnoprávní korporaci se dostavil Evžen Erban.
Akci zahájil předseda přípravného výboru SČN Jaroslav Vozka. Zdůraznil potřebu zákona o postavení novinářů a otázku ohledně vztahu organizace k jednotnému odborovému hnutí. Nezapomněl zmínit zásluhy svazu na založení Vysoké školy politické a sociální, kde se mělo dostat vzdělání budoucím novinářům.
Poté se ujal slova ministr informací Václav Kopecký. Nařídil členům SČN, aby byli nemilosrdní k těm novinářům, kteří během okupace pomáhali Němcům. Pochvaloval si spolupráci s novináři, kteří pracovali podle jeho představ a ocenil zavedení zásady, že tisk nesmí být předmětem soukromého podnikání. V této době už byla končená očista v řadách novinářů. Kopecký poukázal na neexistenci cenzury, což ale úplně nebyla pravda, protože dohled nad tiskem pořád existoval.
Vystoupil i jednatel SČN Karel Zieris, který zmínil úspěchy svazu. Vysvětlil také, jak je možné, že získal tolik nemovitostí.
Důležitým tématem byl vztah mezi SČN a Ústřední radou odboru (ÚRO). Svaz se chtěl přičlenit k jednotné odborové organizaci, proto si za předsedu zvolili šéfredaktora tisku ÚRO Otakara Wünsche. O přičlenění se dlouho debatovalo. Problém byl hlavně v tom, že členové svazu museli platit dva odborové příspěvky. Jeden jako členský příspěvek svazu a druhý přímo jednotné odborové organizaci. Nakonec měli novináři platit jen členské příspěvky svazu a ten pak dal určenou částku odborové organizaci. K tomuto fungování, ale chyběly příslušné zákony. ÚRO během řešení změnila názor a nechtěla, aby členské příspěvky vybíral svaz. Po dvou letech ÚRO donutila vstoupit členy SČN do Revolučního odborového hnuté (ROH), kterému nakonec členské příspěvky platili. Členové ROH měli výhody jako podporu v nezaměstnanosti a právní ochranu v rámci pracovních sporů.
Kromě předsedy svazu si valná hromada zvolila i dvacetičlenný ústřední výbor, do kterého zvolila zástupce Národní fronty, týdeníků, ministerstva informací, ČTK, Československého rozhlasu a ÚRO. Zvolili také dvacet náhradníků výboru, tři revizory svazových účtů a třináctičlennou disciplinární radu. Na první schůzi svazu si výbor vybral desetičlenné užší předsednictvo, které se věnovalo každodenní agendě svazu.